Vidím v dálce chrám, bránu, dveře…vidím také květinu…láká mě ta posvátnost, vznešenost, půvab…cítím vzrušení, obdiv a touhu…ale jak květ utrhnout, jak vstoupit, jak chrám uctít?

Duše zimy v sobě nese klid, moudrost, pohroužení do sebe a zastavení před znovuzrozením. Obličej patří stařeně nebo mladici s jiskřícími vločkami v očích? Nová naděje? Možnost odevzdat staré? Obličej hlavně vysílá pochopení a přijetí života.

Období podzimu během každého roku i období podzimu v životním cyklu člověka nese nutnou dávku odvahy. Pro přechod z výzvy léta, která nese čin, úspěch a vrchol do moudrosti, klidu a pochopení zimy. Cítíš teplo slunce v tvářích a zároveň chlad, který zaplavuje celé tělo?

Obličej léta vyzývá k zrodu, akci a činu. Je vzrušující a něčím vážné a ne zas tak přístupné. Je to obličej, žena, období plné možností a plnosti. Využiješ ho nebo si jen užiješ vzrušení?

Je malba zachycující duši ročního období obličejem, barvou a tvary. Je to nový, svěží pohled obličeje, který se právě zrodil z trávy. Jako by byl ještě zapuštěný v zemi s ostatními zvědavými cibulkami nových rostlin. Taky se tak těšíš?

Jsou dny a situace, kdy máme pocit, že se vnitřně rozpadáme a stále nepřichází konec příběhu. Tato malba zobrazuje tento proces rozpadu, který vede k přenastavení a harmonizaci bytosti. I tento rozpad, kdy se probudíme a vnímáme, že nic už není tak jak bylo dřív, se děje podle vesmírných zákonitostí a vyšších plánů – stejně tak i v obraze se části jogíny polárně doplňují, jsou kompozičně a barevně harmonické. Malba také ukazuje, že skrze takový okamžik přichází blahodárná energie – jsou to ty tmavě modré barvy v těle proudící mezi zemí a nebem. Naznačují proces, kdy rozpad dává prostor novému. Jogínka nám chce říct, že tyto chvíle se dají držet ve svém vědomí. Že můžeme být touto změnou sami a nečekat až nás to dostihne. Stačí vzít odpovědnost do svých rukou – poukaz na zlatou barvu, která proudí z dlaní, začít na sobě vnitřně a duchovně pracovat a pak nás čeká zlatý úsměv jak na obraze, tak v realitě.

Kdy už to přijde? Kdy už mě pustí na svět? Kdy odhodí ty slupky forem a nechají mě zářit světem? Jsem tady!  Jsme čistota, jsem pravda, jsem záře, jsem světlo, jsem tvorba, jsem mír, jsem esence, jsem ten život, jsem tvůj domov.

Jak to vypadá, když duše místa promlouvá. Výstava se točí kolem duše a co to je a proč se okolo ní točit? Ano, proč se okolo ní jen točit. Proč ji nezačlenit, začít vnímat a žít? Duše je podstata, esence, prapodstata, záměr, idea, archetyp za vším projeveným ve světě forem všude okolo. Slečna Špagetka je inspirovaná tímto viděním. Obyčejná návštěva olomoucké šapagetárny – malého místa, kde na stojáka dostanete výborné špagety, se stala neobyčejnou. Protože pro mne to místo promlouvalo duší a u prvních špaget vznikla kresba, která zhmotňuje duši špagetárny a dokresluje ono místo. O pár měsíců později se obraz zrodil a visí ve špagetárně. Taková duše místa se krmí práci, činností a tvorbou, která je přímo ze srdce či z duše. Člověk má z takové práce radost až nadšení a cítí nabití živostí. A takový prostor kvete, lidem je tam dobře a daná činnost sklízí úspěch.

Vztah je prostředek k poznání své duše. Až ve vztahu odejdou iluze a představy o tom druhém, až padne opona tužeb, dětských programů a projekcí pak se otvírá možnost vidět toho druhého opravdu takového jaký je. Po letech, po zklamáních, po zážitcích, po vytrvání přichází záblesk duše toho druhého a to je znak probuzení i té naší duše.

Tato kresba byla vytvářena na míru páru dvou lidí, kteří touží po vědomém rozvíjení milostné energie, sexuality a intimity mezi sebou.